by 
Plzeňský rodák, skálopevný obránce, rekordman v počtu odehraných ligových zápasů (465), držitel čtyř československých reprezentačních startů, v letech 1990-93 slávista, později kormidelník mistrů ligy z Liberce (2011/12). Od září 2016 trenér sešívaných s celkovou podzimní bilancí 9 ligových výher, 3 remíz a 2 výher v domácím poháru. Neporažen. Slavii dotáhl na 2. místo prvoligové tabulky! Kdo je ten muž? Jaroslav Šilhavý!
Trenére, ty jsi vlastně jeden z mála, který zažil šéfování amerického podnikatele českého původu Borise Korbela ve Slavii po celou dobu, tedy jeho nástup i odchod. Máš určitě plno zajímavostí z té doby?
Tak už jenom to, když sem pan Korbel přijel. V první chvíli jsme nevěděli, co to bude obnášet, ale záhy jsme zjistili, že pan Korbel je velice bohatý člověk. A se Slavií chce spojit své jméno. Takže pro nás pro hráče samé dobré zprávy. Bylo to hodně bombastické a přišlo mi to zpočátku až moc. Pili jsme vodu z horských pramenů, a tak nějak se to všechno zbláznilo a hnalo do velikých obrátek. Přicházeli hráči zvučných jmen a velké posily, ať už to byl Dragiša Binić, Nečas, Berger a další. Stejně veliké byly i plány. Vzpomínám na příjemný pobyt v Kostarice, kam jsme mohli vzít jednu osobu s sebou. Byli jsme tam tři neděle, to bylo úžasné. My jsme trénovali a rodinní příslušníci měli zařízený svůj program. Jen lituji, že se neudělal titul, tým byl silný, ale bohužel to nevyšlo.
Jaké byly reakce okolí? Negativní nebo i pozitivní? Vím, že těch negativních bylo hodně. Záviděli nám třeba nový autobus.
Závist je velká bolest českého národa. Ono to bylo všechno vidět, hodně to probíhalo v médiích, nejen zmíněný autobus, ale i ty posily. Možná o to jsme to měli v průběhu let horší, protože jsme byli v očích soupeřů a lidí jako zhýčkaní a nabubřelí milionáři. Takže o to víc se proti nám mobilizovali.
Tenkrát se v novinách přetřásalo, že Binić chodí do kabiny s pistolí.
Jo párkrát ji měl sebou. Ukazoval nám ji, snad na ni měl zbrojní pas (úsměv). Dragiša byl svůj, měl rád život. Taková jedna vzpomínka. Když šel hrát, tak nechtěl nechávat v kabině své drahé věci, takže pistoli na zápas nenosil. Ale nosil u sebe hodně peněz, několik zlatých řetězů a hodinky zlaté. Tak to před zápasem všechno dal masérovi Bobymu Zlámalovi a Boby pomalu potřeboval na tribuně bodyguarda, když mu to všechno hlídal. Byl z toho nervózní.
Mám takovou pěknou vzpomínku. Okolo roku 2000 jsme seděli vedle sebe na tribuně v Olomouci, kde hrála Slavia, a ty sis dělal poznámky. Normálně bych to přešel, jenže za týden jsme hráli s Viktorkou Žižkov, kde jsi v tu dobu byl, a Slavia prohrála 3:1. Já jsem říkal, no to je práce Jardy Šilhavého.
Abych se přiznal, tak to si nepamatuji. Ale určitě je to nadnesené, protože vítězství je týmová práce. Samozřejmě instrukce a informace, které jsem tenkrát přivezl, k tomu asi přispěly, ale určitě nebyly tím hlavním. Jako že bych tam viděl přednosti a slabiny Slavie a na základě toho ji porazili, to určitě ne.
No my jsme v té době hrávali o titul.
Viktorka v té době měla ale také velké ambice a chtěla favority potrápit. Takže se spojila motivace s ambicí.
Takže jsi jako asistent získával zkušenosti…
Jestli šlo o rok 2000, tak to jsem čerstvě dodělával trenérskou licenci. Dokonce jsem si myslel, že budu ještě hrát. Ale do Viktorky přišel Zdeněk Ščasný a chtěl, abych mu dělal asistenta, tak jsem mu na to kývnul a začal s trenéřinou.
Pak ses šel učit záchranářské práce do menších klubů, jako bylo Kladno.
Kladno byla moje první štace v pozici hlavního trenéra. Pak přišlo devět zápasů v Plzni a potom jsem šel do Budějovic, kde jsem strávil rok a tři čtvrtě. Poté Liberec a tak dál.
Když jsi odešel z Kladna, rok na to Kladno sestoupilo. Ty jsi ho zachránil, bez tebe spadlo.
Ale rok přede mnou se taky zachránili, byl tam Míra Koubek. Pro mě samozřejmě při první štaci to bylo dobré, že jsme se zachránili. Měl jsem u sebe Vencu Kotala, když máš kolem sebe lidi, se kterými si rozumíš, vše jde samozřejmě snáze.
Já myslím, že tahle práce ti velice pomohla v Liberci, kde ses s průměrným týmem najednou ocitl na špici.
Neřekl bych, že to byl průměr. Já si myslím, že když jsem tam přišel, tak tam byli dobří hráči. Liberec už přede mnou vždycky zhruba po pěti letech získal titul – 2002, pak 2006 a nakonec 2012. Takže přede mnou byly dva tituly. Já když jsem tam přišel, tak tuším hráli 5. nebo 6. místo. Nastupoval jsem po Petru Radovi, který tam nechal dobré mužstvo. Nezmar, Štajner, Dočkal, Gebre Selassie, Vácha, Gecov, pak přišli Rabušic, Šural, Breznaník, Bosančić. Ale určitě bylo nečekané, že bychom měli předhonit Plzeň a Spartu. Na Liberec nezapomenu, zažil jsem tam titul, poháry, skvělé roky. Ten poslední zápas, kdy se hrálo doma s Plzní a bylo to kdo z koho, tak na to do smrti nezapomenu. Byl to opravdu velký zápas, přijela silná Plzeň, stadion narvaný. Nám stačila remíza a nakonec to skončilo 0:0. Přečkali jsme obrovský tlak Plzně, a pak ta euforie. To bylo úžasný. Fotbal je tak krásný, protože přináší takovéhle okamžiky.
Přišla také doba, kdy jste na tom nebyli finančně nejlépe. Jak jste takové období přečkali? Hledali jste si hráče sami?
Něco udělali trenéři, něco skauti. Tam nebylo nějaké skautské oddělení, práci víceméně dělali lidé z managementu, hlavně sportovní ředitel. Určitě to nebyly jednoduché chvíle. Majitel pan Karl byl náročný, ale vždycky jsme to nějak ustáli. Po tom titulu to byl těžký rok, ale hned další rok jsme se znovu dali dohromady a dostali se do pohárů. Postoupili jsme do osmifinále Evropské ligy. Po cestě jsme narazili na týmy jako FC Curych, Udine, Sevilla nebo Freiburg a nakonec nás zastavil Alkmaar. Proti nim jsme nebyli horším týmem. Tam jsme dokonce i sahali po postupu, když jsme vyrovnali na 1:1, ale nedokázali jsme dát ten vítězný, postupový gól. Vzpomínám na to opravdu rád.
Když jsi skončil v Liberci, přešel jsi do Jablonce, který měl de facto nádherný kádr, a přesto se nepodařilo udělat s ním větší úspěch.
Když jsme přišli do Jablonce, tak se tam vyměnilo osm hráčů a hned první rok se nám podařil velký úspěch. Nesouhlasím s tebou, ten úspěch byl obrovský. Udělali jsme třetí místo a hráli jsme finále poháru. Udělali jsme historicky nejvíce bodů v Jablonci, dali jsme nejvíce gólů, takže tam by to překonal jen titul. První rok byl prostě nejlepší jablonecký rok za celou dobu, co klub existuje. Já hodnotím své angažmá v Jablonci jako vydařené.
Po příchodu do Dukly jsi mi říkal, že bys rád zkusil zahraniční angažmá. A když nakonec nic nepřišlo, tak jsi vzal Duklu?
Určitá jednání probíhala, třeba z polské ligy, pak něco z arabského světa, ale i Slovenska. Nic však nebylo natolik konkrétní, takže jsem se nakonec od léta ocitl v Dukle. Tam jsem byl asi tři měsíce a pak se ozvala Slavia.
O to větší překvapení to bylo!
Já jsem rád, že to takhle dopadlo, že to takhle krásně zapadlo do sebe a vedení obou klubů se domluvila. Já jsem nevěřil tomu, že by to mohlo jít takhle rychle, ale jsem za to rád.
Vím, že jsi ještě hodně aktivní mimo svoji práci. Mluvil jsi o hokeji a viděl jsem tě, že ještě běháš…
Člověk je zvyklý celý život něco dělat, pokud tedy nebyl zraněný. Sice už trochu kolena pobolívají, ale přináší to takovou úlevu, když si můžu zaběhat, zakopat za staré pány nebo zahrát hokej, na který teď nemám moc času. Ale dřív jsem chodil hrát ve Velkých Popovicích s jednou fajn partou kluků. Prostě na vesnici byl v létě fotbal a v zimě hokej. Takže ne že bych byl nějaký velký hokejista, ale mám hokej rád a ta parta, se kterou chodím, je fajn a vyhovuje mi to na odreagování.
Pojďme k současnému kádru Slavie. Chtěl bych se tě zeptat na van Kessela. Myslíš, že se pro něj dá najít vhodná pozice? Vzpomínáš v 70. letech na Standu Štrunce? De facto žádný technik, s balónem si moc nerozuměl, ale nakonec dal 100 gólů a třikrát nastoupil za reprezentaci. Přitom vlastně jediné, co dovedl, bylo vypálit a obhodit hráče.
No takový rychlostní typ, jednoduchý hráč. Nesrovnával bych ale tyhle dva. Jsem z Plzně, Standu jsem znal dobře a všichni jsme mu fandili. Když skončil, tak asi za půl roku jsem nastupoval do kádru, kde on dřív hrál. Párkrát jsem si s ním zahrál i za starou gardu Plzně. Ale co se týče Gina, pořád se to omílá dokola. Jeho přestup byl moc medializovaný tím, že šlo o velké peníze a zatím nepředvádí to, co bychom od něj očekávali. Nicméně nebral bych to tak, že bychom mu měli hledat pozici, aby mu vyhovovala. Ne, on nám musí ukázat, že je dobrý. A když ukáže, že je dobrý, tak my ho pak budeme stavět. Pokud je dobrý, tak mu nebude vadit, že hraje zleva, zprava nebo na špici. My potřebujeme, aby se dostal do takové fazóny, kterou měl v těch předchozích obdobích – jako třeba naposledy v Trenčíně. Zatím je to takové rozpačité… Ale já ho nechci odsuzovat, nejsme tady dlouho. Nicméně v zápasech, ve kterých hrál, nás zatím nepřesvědčil. Ale určitě ho nezatracujeme a nelámeme nad ním hůl. Je to na něm, na tom, jak bude pracovat při tréninku.
Co tvůj syn Tomáš? Tady se dřív říkalo, že Tomáš Šilhavý a Filip Stibůrek, to je perspektiva Slavie. Pak se to zadrhlo nejen kvůli zranění.
Jsem přesvědčený, že kvůli zranění toho nedosáhl ve fotbalové kariéře více. Když byl na hostování v Blšanech, zranil se a šel do Ústí. Tam to bylo podobné. Pak šel do Vlašimi, kde hrál asi dva roky a nakonec přestoupil do Králova Dvora. Tam hraje už sedm let a je spokojený. Dokonce teď dělá hrajícího asistenta. Bohužel se neprosadil v nejvyšší soutěži, ale takový je život. Důležité je, že ho to teď baví a že má spokojenou rodinu. To, jestli má sedm startů nebo 465 jako já, je úplně jedno.
rozmlouval Jan Čapek
by 