Stiskněte "Enter" pro přeskočení obsahu

Jak jsme rozváželi dárky pro seniory.

David Ocetník 0
twitterredditpinterestby feather


Fotbalová Slavia ve spolupráci s Odborem přátel uspořádala akci, kdy darovali mnoho věcí nejstarším členům jak věkem tak i členstvím v Odboru přátel Slavie. K této akci se přidala i naše odbočka AREA 114 a také fanshop Pro Slávisty, odbočka Tribuna Sever a odbočka Sešívky z Nyxu. Několik individuálních členů Odboru přátel v rámci akce #sesivanihrdinove také přispělo.

Obsáhlejší článek o celé akci vyjde na webu Odboru přátel v několika málo následujících dnech. Já se pokusím přiblížit jak vypadal jeden takový jeden rozvozu dárků.

V sobotu jsme vyrazili s přítelem Chmelíkem abychom zase rozdali pár dárků našim seniorům. Sraz byl velmi tradiční a to u stadionu Slavie. Tam jsme otevřeli seznam našich seniorů a označili si ty, kterým se nepodařilo zatím dárky doručit.

První senior na našem seznamu byl pan Dobiáš (*1924). Přijeli jsme k domovu seniorů kde má uvedenou svou kontaktní adresu. Bohužel na vrátnici měli trochu zmatek s evidencí bydlících, jeho jméno tam uvedeno bylo ale nějak bokem. Tak jsme mu volali ale telefon byl obsazen. Znáte tu hlášku: „Volaný účastník právě hovoří, …..“. Domluvili jsme se s vrátným, že to budeme zkoušet. Zhruba po 15 minutách a několik zkouškách hovoru jsme byli stále ve stejné situaci „volaný účastník, stále hovoří,….“. Rozhodli jsme se, že tedy pojedeme dál a sem se zkusíme vrátit později.

Vyrazili jsme tedy z Vršovic na Zahradní město, kde bydlí pan Prokop (*1930). Dům jsme našli po několika objížďkách, kvůli uzavřené ulici, celkem dobře. Zvonek popsaný je, tak zvoníme, jednou, dvakrát…. Nikdo. Domlouvám se tedy, že zkusíme sousedy. Dozvoníme se na sousedku, která pana Prokopa zná. Prosíme zda bychom u ní nemohli nechat dárky, už zde byly kolegové před časem a nechceme předání zdržovat. Paní nám doporučí jinou sousedku z vedlejšího domu, která je s Prokopovými v úzkém kontaktu. Jdeme k vedlejšímu domu a tam nikdo takový nebydlí ač nám paní před chvílí řekla správní číslo domu. Zkusili jsme dům z druhé strany s jiným čílem a úspěch! Dozvonili jsme se na paní, která pana Prokopa s manželkou zná a dává nám na ně číslo, jsou na chalupě u Nymburka.

Volám tedy na uvedený mobil, ten se hlásí jako nedostupný. Zkouším pevnou linku a jsem úspěšný. Pan Prokop je s ženou na chalupě a plánují návrat až v listopadu. Nabízí nám, že můžeme nechat dárky u sousedky. Po několika větách kdy je zřejmé, že pan Prokop je nadšený toto odmítám, že mu dárky brzy dovezeme až na chalupu. Je strašně rád a my ze „Zahraďáku“ odjíždíme.

Cestou voláme panu Dobiášovi, máme štěstí. Máme přijet, domluva je trochu těžší ale okamžitě jsem vyrazili a pan Dobiáš bydlí v 2 patře. Po příjezdu se snažíme komunikovat s vrátným ale zase ten zmatek v evidenci. Znovu voláme panu Dobiášovi, nakonec se dozvídáme, že se přestěhoval o dům vedle. Z bytu pro seniory do části s ošetřovatelským personálem. Na vrátnici už nejsme tak mile přivítáni, návštěvy jsou zakázané. Máme nechat tašky na židlích a odejít. Nicméně přichází sestřička, která si jde pro tašky, protože ji pan Dobiáš informoval. Předáváme a vyřizujeme pozdravy jak ze Slavie tak z Odboru přátel a jeho odboček. Sestřička říká: „můžete mu zamávat tamhle je za dveřmi“. Opravdu za prosklenými dveřmi na oddělení sedí na kolečkovém křesle pan Dobiáš a mává, sestřička vchází dovnitř a nechá chvíli otevřené dveře. Tak aspoň na těch pár metrů na nás vola: „Moc vám kluci děkuji, udělali jste mi radost. Mnoho vítězství Slavii přeju!“. Ještě několik chvil na něj máváme stejně jako on nám. Bylo vidět, že má obrovskou radost. Přesně proto má cenu takové věci dělat.

My s Honzou vyrážíme na Vinohrady za panem Novákem, kterému se zkouším dovolat už několik týdnů. Cestou jsem zastaven policejní hlídkou, které mě upozornila na moje odbočení vlevo ač tam byl přikázaný směr rovně a vpravo. Naštěstí je obměkčila má navigace v autě, která mě navedla a moje přiznání, že to není omluva. Možná je taky obměkčil můj nulový stav bodové karty řidiče. Domluva mi prý tentokráte bude stačit.

Přicházíme k domu kde bydlí pan Novák. Zvonky vypadají nefunkční. Vychází mladý pán a pouští nás dovnitř. Na otázku zda zná pana Nováka, odpověděl, že nezná. Procházíme jednotlivá patra viditelně nedávno zrekonstruovaného domu na Vinohradech. Většina zvonků je bez jména. Zkouším volat na pevnou linku, kterou máme u něj evidovanou. Nacházíme dveře za kterými telefon vyzvání. Zkoušíme pro jistotu zvonek ač víme, že budeme neúspěšní. Zkoušíme sousedy z bytů z kterých se line zvuk. Ti nejblíž evidentně nechtějí otevřít, u druhých jsme asi na druhé zazvonění úspěšní. Mladá slečna říká, že z domu nikoho nezná.

Odcházíme tedy s nepořízenou. Ale víme, že jednou pana Nováka seženeme, už máme plán i jak.

Suma sumárum nám úspěšné doručení jednoho dárku zabralo skoro 3 hodiny. Honza obdrží dárek pro pana Mareše z Chocerad kam chce ještě rovnou vyrazit. Ale o tom až jindy a jinde….

Sepsal David Ocetník

twitterredditpinterestby feather

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..