Výlet do historie – rozhovor s M. Platilem

by

Přítel Jan Čapek ze sekretariátu Odboru přátel zhruba před rokem a půl udělal rozhovor s Miroslavem Platilem. Tento rozhovor ale nebyl nikdy publikován. Z dnešní doby, kdy máme silného majitele, se vraťme v čase a zavzpomínejme, jaké to tenkrát bylo a jaké máme momentálně štěstí, že nakonec vše dopadlo tak jak dopadlo. Vraťme se do doby, kdy je majitelem Slavie Aleš Řebíček a trenérem Miroslav Koubek….

Tak nečekaně jste se tu objevil, co by příznivec Sparty a jdete pomoct Slávii.

Tak já bych řekl, že samozřejmě s tou Spartou to už sem několikrát říkal, že kam vás v mládí přivedou poprvé tak to je, já jsem Pražák. Můj strýc mě jako pětiletého kluka přivedl na Spartu, tak to bylo prostě moje první setkání s tímhle fotbalem, to je celý. A samozřejmě sem pak jako kluk chodil celý život po fotbalech v Praze, a to nejen na Spartu, ale i na Duklu, na Slavii, na Viktorku, na Bohemku, čili propad jsem fotbalu. Takže jsem v tom nikdy nebyl tak, že bych byl ten fanda tady a nic jiného. Já prostě měl rád fotbal a fandil jsem v Praze, pražskému fotbalu, ale samozřejmě sem byl fanoušek Sparty, to je pravda.

Jak se stane, že Boris Korbel byl přijat kladně, kdežto vy fanoušky záporně.

No tak samozřejmě je to asi jiná doba. Navíc já sem přišel v době, kdy se nedařilo ani sportovně, ani jsem nemohl přinést žádnou zásadní změnu. Boris Korbel byl člověk, který sem osobně přinesl peníze, velký finanční prostředky a to se samozřejmě projevilo velmi rychle v nějaké době, ono se to ale potom samozřejmě promítlo zase někam jinam, ale já jsem sem šel za nějakým jiným účelem. Já jsem byl požádán, jestli bych nějakým způsobem nepomohl vůbec definovat stávající stav Slavie. Řekl bych zejména z té ekonomické stránky a bude-li to eventuálně špatné, pokusit se Slavii zachránit. Ono to vypadá jako velmi nadneseně, ale samozřejmě ta Slavie byla v situaci, že se rozhodovalo o tom, jestli vůbec bude nebo nebude. To ovšem vyžaduje určitou informaci a to sem nemohl sdělit velmi stručně tomu jádru fanoušků, protože ty tohle až tak moc nezajímá a samozřejmě to všechno považovali, jako tady jsme prodali Suchýho, hrála se Liga mistrů a byly peníze, a jak to že tu nejsou. Zjednodušili to na to, kam se ztratili a kdo je sebral, ale tak to není, tohle je prostě úplně jiná doba, ekonomická skvrna hospodářská soutěž, do toho samozřejmě ten stav té ekonomické krize. Ten konkurenční boj, který je naprosto nemilosrdný. To byly ty stavy, kdy se prostě musely dělat nějaké kroky, které ze začátku ty fanoušci vnímali, ale potom už chtěli mít výsledky sportovní a já jsem ho svým způsobem nemohl stůj co stůj udělat, to nešlo a ani by to nebylo zákonné, protože prostředky, které bych použil, by byly protizákonné. A nemohl jsem jim to vysvětlit. Takže pak se to sklouzlo do toho, že říkali on je to vlastně skrytý sparťan, takže to prý ani vlastně nechci, ale já si myslím, že čas to jednou zhodnotí, že to byla etapa ve slávistické historii, která bude nějak podtržena.

Jaké bylo jednání s firmou, která se pustila do rozkrývání neprůhledného financování? Udělala tady audit.

Za mě tady žádná taková firma nebyla, která by něco takového dělala. Já si myslím, že první audit jsem si udělal já sám. Ten audit byl prostě takový, jaký byl a samozřejmě na základě toho jsem jednal a víte, že jsem zeštíhlil tu společnost, že jsem v podstatě propustil velké množství lidí a snížily se náklady, zavedly se mzdové stropy, respektive i stropy pro ty sportovce. Ty limity jak znáte, těch sto padesát tisíc, to se zavedlo za mě. Tady byly ty částky, co se dávaly několikanásobně vyšší, bylo tady velmi mnoho zaměstnaných lidí nebo na smlouvu. A pokud já vím, tak věci, které tady probíhaly, tak to už byly jenom okamžiky, kdy už do toho vstupovali různí potencionální zájemci. Začaly určité hry o to, kdo by se mohl stát majoritním vlastníkem Slavie a samozřejmě si tady dělali jakési audity, které by směřovaly ke zjištění stavu v souvislosti k tomu jejich zájmu o koupi těch akcií. A pokud jde o toho pana Řebíčka, já si myslím, že to důležité bylo to předtím, protože my jsme měli základní problém. My jsme tady měli vlastně předluženou společnost se záporným vlastním kapitálem, samozřejmě s tím, že proti nám stál bývalý majoritní akcionář, britská skupina ENIC, která se soudila se Slávií, s tím že oni ty prostředky, které sem dávali, nebyly jako vklad akcionářů, ale dávali je sem jako půjčku. A v okamžiku, kdy se stali minoritními, vyžadovali vrácení těch prostředků. A to bylo to, co bylo smrtící. Protože Slavia nedisponovala vůbec žádným majetkem. Ten rozdíl například mezi dnešní Ostravou, která prodala stadion, a Slavií byl v tom, že kdyby Slavie, což byl ten můj problém, kdy sem vzal na sebe, kdyby Slavie šla do insolvence, jako že by měla jít, měla by vyhlásit insolvenční stav, tak neměla žádnou šanci k restrukturalizaci, protože neměla věřitelům co nabídnout. Protože neměla nic, Slavia byla jenom logo, nic jiného. Všechno je cizí majetek, neměla co prodat nějakému budoucímu věřitelskému výboru, takže to by určitě skončilo konkurzem. První problém tedy byl se nějak dohodnout s ENICEM, že bude chtít celý ten problém vyřešit obchodně. To znamená to, tam probíhal soud, první instance, druhá instance nakonec jsme se dovolali k nejvyššímu britskému soudu, s tím, že jsme žádali alespoň roční odklad. To se nám všechno povedlo a my jsme získali prostor. Ale první v tom byla ta dohoda s tou britskou společností a s těmi jejich právními zástupci tady, protože oni vůbec nechtěli se Slavií jednat. Neexistuje, vrátit peníze, jinak exekuce. A to by byl jednoznačný konec Slavie. Jak by tady zaklepal exekutor, tak by neměl co vzít a jak by zjistil, že tu nemá co vzít, tak byl konec. Takže my jsme museli tyhle věci odvrátit, což se povedlo, a vlastně tím, že jsme získali ten rok čas, protože podle jejich zákonů jsme měli 365 dní nabití té účinnosti toho rozhodnutí soudu, tak jsme se dostali do situace, kdy jsme začali jednat, a tam se objevil právě Ing. Řebíček a ten už šel někam, kde tohle nehrozilo. Čili první jeho úkol byl, když jsem vstoupil, první den, on byl ještě nemocen v té době, měl slepák, takže byl v nemocnici, ho odvezli, takže vlastně jeho bratr s právníky odjel do Británie a tam podepsali ty příslušné dohody a narovnal se ten dluh k ENICU. A tím jsme se vlastně dostali do té situace, kdy jsme si trošku vydechli a mohli jsme začít pracovat. A to byla ta první věc, musím říct, že Řebíček šel do toho po hlavě a to by udělal málokdo. Druhá věc, můj názor byl ten, co můžeme udělat hned a co bylo nutný, byla otázka mládeže. Tady hrozilo to, že se mládež úplně rozpadne, protože tady byla Slavie ubytovaná po stavbě ve starých stavebních buňkách, tam už pak rodiče odmítali pouštět. To bylo těsně před krachem celé mládeže, protože Slavia si ještě pronajímala kdejaké prostory a na to neměla v tu chvíli žádné prostředky. Takže já jsem říkal, že to by šlo udělat a musíme to stabilizovat. Aleš s tím souhlasil, takže jsme společně s panem Mixou dali dohromady projekt a první co se tady udělalo, protože já jsem to měl připravené ještě před tím, než přišel Aleš Řebíček, to bylo to, že jsme postavili to nové buňkoviště, ten nový areál a tím jsme měli zajištěnou tu naší mládež, abychom o ní nepřišli. Protože dle mého názoru, mládež Slavie to je chlouba, to je jedna z nejlepších líhní mládežnického fotbalu v České republice a to ztratit, to by byl hazard. Takže to byl první krok a druhý krok, který se udělal, to že jsme se dohodli, že jsme přišli s tipem na Xaverov a že Aleš Řebíček šel do toho a koupil Xaverov. A to bych řekl, že jsou věci, které by mu všichni měli přičíst k dobru, protože to když se podíváte na výsledky mládeže minulého soutěžního ročníku, tak všechny týmy od juniorky počínaje skončili všichni na prvním nebo druhém místě. Žádný jiný klub republice nemá takové výsledky jako Slavie. To se podceňuje, všichni říkají, když nehraje áčko, ale tohle je vynikající, z toho jsou potom ty desítky.  Potom je ten problém, že se říká, podívejte se, oni ve Slavii pro ně neměli místo a měli tak vynikající fotbalisty a oni hrají všude možně. Ale to je proto, že Slavie produkuje velké množství velmi kvalitních mladých fotbalistů. A to je pokud jde o mládež. A to si myslím, že by za to měl Aleš sklidit trochu uznání, že do toho šel a samozřejmě to zaplatil.

Pokud jde o ty ostatní věci, víte ono je to opravdu složitý, tady je to o tom, že není a nebyl generální partner, nebylo v silách sehnat ho a zajistit. Byla už celá řada dohod, já jsem už u nich seděl a podali jsme si ruce, ale ty věci se nedotáhli, protože se horšila ekonomická situace, zkrátka to z velké části viselo na tom Alešovi a tam se nedalo jít do nějakého upgradu toho týmu, aby se nakoupili velké hvězdy, to prostě nešlo. Samozřejmě jsme nemohli držet hráče, kteří měli smlouvy na půl milionu korun měsíčně, jako byl Ragued, to bylo jasný. Takže samozřejmě se to stavělo z toho, co bylo a s toho, co se dalo sehnat na trhu a z mladých talentů. A to je o tom, že když se daří, tak to talentové fungují a když se nedaří, tak to na nich postavit nemůžete. Oni ještě nemají tu odolnost a ti kluci se bojí, těm se roztřesou kolena. Ale něco se s tím dělat muselo a potom se staly ty věci, že odešel trenér, jeden, druhý. Samozřejmě otázka Františka Straky, je to diskutovaná věc, ani já jsem si to nedomyslel, věděl jsem, že bude nějaký křik, ale ten Franta je ten záchranář, protože Slavie byla ohrožená tím, že sestoupí a ten Franta je záchranář, naposledy to ukázal v Příbrami, že ty kluby to dokázaly. Například v Plzni nebít Franty, tak není dnes tam kde je. On dokáže na půl sezóny to mužstvo zmotivovat a potom je potřeba do toho přijít a prostě dát do toho hodně peněz, koupit nějaký zkušený hráče, protože ta Slavie potřebovala zkušenou osu. Jak od útoku, tak přes tu zálohu i do té obrany. A to prostě nevyšlo a víte, jak to potom bylo. Přišel Rada, renomovaný trenér, který trénoval reprezentaci a v Liberci, Jablonci a Teplicích. A samozřejmě se mu to nepovedlo, ty výsledky nebyly a neměl na to nervy, pak se nakonec bál i těch fanoušků a skončilo to obdobně jako s Karlem. Už nechtěl do toho konfliktu jít a říkal, já radši odejdu. A tak odešel, zkusil to a to jsou všechno zase peníze, tak se to zkusilo s Michalem Petroušem, vyhrálo se na konci několik utkání, takže sestoupit už se nemohlo a to se hraje vždycky snáz. A přišel vlastně pan Koubek, vypadá to zatím, že pracuje dobře s tím týmem, ale samozřejmě bez toho, že by se to posílilo nějakou výraznou osobností, tak si myslím, že to nemůže mít nějaký obrovský výsledek. Ve smyslu toho očekávání, že se bude hrát o titul nebo něco takového.

Ještě v té době tady byl problém druhého vršovického klubu

No samozřejmě, druhý vršovický klub, to šlo ale okolo nás. To je celá další anabáze, která tady je ve vztahu Slavia versus stadion, kdy to je obrovský handicap Slavie. Nemá vlastní stadion a je pod nějakou dlouhodobou smlouvou, která tady je na mnoho a mnoho let, která tady je uzavřena mezi tou společností spravující stadion a mezi Slavií, takže si nemohla dělat, co chtěla a ten majitel prostě to, co udělal, pronajal to dál. Osobně jako ekonom si myslím, že by to neměla být taková tragédie. Naopak, kdyby se to vhodně prodalo a našel se tady dobrý model toho využívání a spolužití, tak je to dobrá cesta, protože to není nijaká specialita Vršovic. Podívejte se na jiné kluby v Miláně, kde hrají AC a Inter, ale využívají ten stadion. Takže já si dovedu představit takový stadion, kdyby ho vlastnila obec a hrály tady dva kluby nejvyšší soutěž, tak by to bylo jenom v pořádku, protože by se tam rozložily ty náklady. Ale fanoušci tady chtěli, aby to byl ten červenobílý stadion a klokani chtěli, aby to byl ten zelenobílý, no tak ty vztahy začali klokani bojkotovat a dopadlo to, jak to dopadlo. Bohemce to přineslo jenom propad dolů, neměli tu návštěvu. Slavii u fanoušků určitou frustraci z toho, že sem nějaký přivandrovalci na to výsostné místo jdou, ale já si myslím, že o tom to není. A umím si představit, že by takovéhle kluby měly svoje zázemí, tak jak je to všude v Evropě, kde jsem to viděl. Vezměte si Bayern Mnichov Allianz Aréna, Mnichov 1860 hrají na jednom stadionu. Dokonce se mění barva toho obalu, rozsvítí jinou barvu toho opláštění, ale mají ty svoje základny, tam žijí a trénují a na ten stadion jezdí jenom odehrát to utkání a jeden týden tam hraje ten a druhý ten, tak to mají naplánované. Takže si myslím, že tak by to bylo v pořádku, kdyby se to dalo takhle objektivně dohodnout a i objektivně rozdělit ty náklady spojené s provozováním takového stadionu.

Rozhovor nebyl redakčně upravován

by