by 
Pamatuji si, jak jsem 28. 5. odcházel z hospody U Brejšků, kde jsme diskutovali s panem trenérem Beránkem, zdrcený, v zásadě bez naděje a smířen s tím, že příští rok sestoupíme. Slova pana trenéra, že se loučí, byla potvrzena hned o pár dní později a my s napětím očekávali, kdo se kormidla ujme po něm. Věděl jsem, že to u mě nebude mít jednoduché, protože pan Beránek na mě zapůsobil velmi dobře, byť s ohledem zpět můžu říct, že už byl zřejmě trochu rezignovaný.
Přišel Dušan Uhrin a my se plácali do hlav, koho si to vedení vybralo.
Tím pro mě začla nová sezóna, o které jsem vůbec nevěděl, jestli ji budu navštěvovat tak pravidelně, jako bylo mým zvykem. Nakonec se mi ale povedlo zakoupit permanentku a mohl jsem se tak střemhlav vrhnout do víru fotbalových utkání.
Hned na tom prvním jsem se za odbočku setkal s několika Francouzi, které jsem provedl Prahou a ukázal jim slávistickou historii. Nakonec jsme skončili na pivu v Literární kavárně v Řetězové ulici a diskutovali. Zejména o tom, že největší problém Slavie je její stávající majitel. A že by bylo skvělé, kdyby se změnil. Vznikl z toho pěkný článek, který si můžete přečíst zde.
Jednoho dne ráno mi psal kamarád, že jakýsi Navar něco naznačuje na Slávistických novinách o novém majiteli. Psal jsem panu Pavoukovi, protože jsem to byl líný hledat, ten mi to potvrdil a dodal, že Navar je velmi dobře informovaná bytost. Navrhl jsem, abychom ho pozvali na plánované odbočkové pivo. Mezitím se však udála ta věc nejdůležitější – Číňané vstoupili do Slavie, a tak pivo s Navarem již bylo plné veselí a vyprávění o tom, jak to bylo dříve a co že se to teď stalo. Kdo tam byl, jistě si pamatuje, s jak úchvatnou a pozitivní náladou jsme odcházeli a tuto pozitivní směs jsme šířili dále. Hlavně i mezi sebou, protože stále máme některé pochybnosti. Což není vůbec na škodu, je to mnohem lepší než jen slepě věřit, že všechno je dobré.
Pak přišlo derby. Ukázkové derby. Absolutní top, jak se u nás říká. Ať už to bylo malování plachet na choreografii, kdy jsem měl možnost nahlédnout do fungování TS, které mě do velké míry překvapilo (pozitivně i negativně), ale zejména pak fanzóna před samotným zápasem, která byla velice povedená, byť stále je co zlepšovat. A pak ten výkon na hřišti i v hledišti. Přiznám se, že fotbal moc nevnímám. Narozdíl od většiny spolubratrů z odbočky nevysedávám na východní tribuně, ale chodím se bavit k bubnu, a tak mám spíš dojmy z publika, než ze hry. A přál bych každému, aby zažil to, co se dělo po vstřeleném gólu mého oblíbence Jardy Zmrhala. Ano, jsem zmrhalista a nestydím se za to. Euforie to byla neskutečná a pro mě už druhá injekce radosti okolo naší Slavie v krátkém sledu.
Následně mi ovšem začla škola a měl jsem v zásadě po jakékoli činnosti v OP či na TS. Nestíhal jsem nic. Slíbil jsem pár článků, ale nebyl jsem schopen je napsat, protože mě pohltilo psaní a vytváření věcí školních. Na Slavii mi najednou nezbyl čas a byl jsem rád, že jsem navštěvoval alespoň domácí zápasy.
A tam se děly věci. Bylo to utrpení, někdy. Člověk, jsa namlsán výhrou v derby, očekává podobné výkony proti všem zbylým soupeřům, ale ty ne a ne přijít. Potřeboval jsem další dávku pozitivní energie. A ta přišla. Ušetřil jsem kousíček z volného času a šel jsem na odbočkovou besedu s trenérem. Můj názor se na něj postupně měnil a dokonce jsem ho začal mít i rád. Vrcholem toho byla Univerzita Slavia věnovaná prvnímu trenérovi u nás – J. W. Maddenovi. A pak jsem měl možnost s ním být v jedné hospodě a mluvit s ním a pochopil jsem, že je to opravdu skvělý člověk. Nemá smysl tu pět na Dumla ódu, ale ze všech setkání a rozhovorů (nejen o fotbale, ale i psech, výchově dětí, manželkách etc.), byť jich nebylo mnoho, jsem si jist, že je to skvělý člověk. A pro mě je to osobnost roku. Nevybírám mezi hráči. Dělám to schválně, protože si nemyslím, že má smysl porovnávat výkony útočníků s obránci. Všichni jsou jeden tým a každý má jinou úlohu. Někdo ji plní tak a někdo onak, ale nikdy nevíme, s čím jdou na hřiště. Nevíme jaká ta úloha je. Ví to však trenér a já jsem si jist, že to ordinuje (ošklivé slovo viďte) dobře. Za mě objev roku.
Tak to by bylo k tomu, jak fungoval tým a jak já jsem měl možnost ho sledovat. A teď k tomu, co dělá Slavii Slavií. Lidé okolo. Trošku jsem to už trousil výše, Francouzi v Praze, odbočková piva, práce na choreu, fanzóna a další. Za sebe jsem rád, že se u nás v odbočce sešla taková parta, jaká tam je. Projevilo se to hned několikrát. Nejdříve jsme stěhovali pana předsedu. Nedovedu si představit, jak dlouho by mu trvalo přestěhovat ty tisíce krámů (ano rýpu si do tebe Davide), kdyby kolem sebe nevytvořil schopnou skupinu lidí (a vzápětí si to žehlím), slávistů, kteří mu s tím pomohli. Však jsme mu všichni vděční, protože když se jede na výjezd, můžete si tipnout, čím autem jedeme a kdo řídí a kdo nepije. Tím se dostávám k výjezdům s naší odbočkou. Osobně jsem mohl být jen na jednom a to konkrétně na poháru v Novém Bydžově. Povedená akce s výbornou klobáskou a splácením členského příspěvku v pivech, okořeněná vysokou výhrou našich barev. Zbylé výjezdy jsem nezvládl, ale snad to teď na jaře bude o to lepší.
Měl jsem díky odbočce možnost i nahlédnout do přípravy Poločasu či odborových stránek a skláním se před těmi, kteří tomu věnují svůj čas a snad časem přidám i něco ze svého pera. Což je tak trochu i můj cíl na jaro, protože si myslím, že v Poločase by za OP mělo být více věcí.
No a co se týče vycházek, byl jsem jen na jedné a to konkrétně na „Za slávistickým prezidentem“ a jestli mě v OP něco baví, je to právě slávistická historie, a tak jsem si tedy užíval cestu od Národní třídy až na hrad, plnou veselých slávistických příhod a příběhů.
Těším se na jaro, protože je před námi fanoušky ještě spousty práce. Pojďme rozšířit povědomí o našem klubu opět všude možně tak, aby ve všech vesnicích věděli, kdo my jsme. Že nejsme divní, ale že jsme slávisti a to znamená, že je na nás spoleh a vždy umíme přidat ruku k dílu, které má mysl. Věřím, že doba, která přichází je naše. Je červenobílá a my můžeme prostřednictví OP stát u jejího budování. Průměr nestačí!
by 