by 
Před několika týdny skončil fotbalový podzim, proto je ta nejlepší doba na bilanční radovánky. A bilancovat je co. Máme za sebou podzim, na který jsme čekali několik let. V minulé dekádě bychom nejspíš takový podzim z pohledu výsledků považovali za průměrný až neúspěšný, po hubených letech minulých však logicky jásáme. Konečně se zase díváme na špici tabulky z velmi slušné blízkosti.
Už bylo nejen mými kolegy přede mnou popsáno mnoho o událostech slávistického podzimu. Jen bych opakoval. Můžu se podepsat pod předsezónní skepsi, rozpačitost z trenéra Uhrina, Tomáše Jablonského, strachu z insolvence ad. Proto to vezmu z jiného pohledu a popíšu paralelu, kterou zažívám spolu se slávistickým podzimem já.
Jsem fanouškem odmala. Už si nevzpomínám odkdy přesně, matně si vybavuji něco o Korbelovi, nejživější vzpomínky mám však z titulu v roce 1996, legendární tažení pohárem i evropský šampionát. Fanouškem jsem řekl bych extrémním – jen práce nebo vlastní zápas mi znemožňují sledovat zápasy, nenechal jsem si ujít jediný, když jsem aspoň trochu mohl. A když jej nemůžu vidět živě, pustím si jej vždy alespoň ze záznamu. Hltám každou minutu, i prohru 3:0 si pustím zpětně, když jsem neměl možnost ji vidět. Před koncem zápas nevypínám, i památné Teplice jsem dokoukal. Mladá potvrdí, že na mě po nevyhraném zápase nemůže alespoň dvě hodiny mluvit, musím to rozdýchat. Ani spaní pak nemám lehké.
Pocházím z Kraslic, tedy města Praze celkem slušně vzdáleného. Táta byl fanouškem pasivním, spíše gaučivním, proto jsem na vlastní oči viděl své modly až při výletu na vlastní pěst v 17i letech. I po přestěhování se do Plzně jsem zápasy vídal jen v televizi nebo na internetu, na výlety za červenobílou milenkou nezbývaly peníze ani čas. Až v minulé sezoně se možnosti trochu otevřely a já párkrát vyrazil. Na letošní sezonu jsem se zařekl, že vyrazím co nejčastěji. Slib jsem si splnil, byl jsem s výjimkou posledního na všech domácích zápasech a přidal výjezd na Slovácko, který byl více než neskutečný.
Kromě sledování zápasů jsem vlastně nijak s fanouškovskou obcí nebyl nijak spojen. Jsem dlouholetým čtenářem a občasným přispěvovatelem Slávistických novin, což byl můj jediný zdroj spojení s ostatními fanoušky. Zde musím redaktory SN trochu zklamat, jestli doufali, že obrovské množství lidí články čte. Jen já mám na svědomí desítky zobrazení článků denně, jako správný mobilní i slávistický závislák otevírám stránky při každé volné chvilce a pročítám diskuzi. V mém okolí slávisté nejsou. Pár přátel jsou sparťani, zbytek (vzhledem k tomu kde bydlím) fandí místním rychlokvaškám. Dokonce i můj bratr, který byl odmalička sparťan, jednu sezónu to prý přál Baníku (hádejte kterou) a nyní je viktorián jako poleno. Nebylo s kým si pokecat, v posledních letech vytáhnout někde fotbal bylo akorát nastartování posměchu.
Až letos jsem nějak náhodou začal více brouzdat po twitteru, v jednu chvíli začal sledovat účet zvaný Area114, aniž bych věděl, co to znamená. Ani jsem nevěděl, jakou jsem měl kliku. Dalším mezníkem byla fanzóna před derby. Zde jsem se setkal s většinou zdejších nadšenců a neměl jedinou pochybnost, že musím vstoupit do Odboru přátel právě do této odbočky. Nikdy mě nelákalo bydlení v Praze, mám Plzeň jako město rád. Jestli mě kvůli něčemu mrzí, že nejsem pražské, je to proto, že se nemůžu účastnit pravidelných pivních setkání se slávistickými přáteli a zatím i procházky a další aktivity se mi vyhýbají.
Přesto se během tohoto podzimu můj fanouškovský život změnil. Už nejsem fanoušek jen uvnitř, sám pro sebe. Vypadá to, že jsem se stal členem komunity stejně nadšené jako já sám. Se stejnými sny a cíli. Je vážně nezvyk o té mojí lásce s někým komunikovatJ
Slavia na podzim zažívá nebývalou obrodu. Noví majitelé, tým hrál velmi dobře, klub se začíná opět chovat jako velkoklub. Po letech velká změna. Je se na co těšit. A já prožívám velkou změnu s ní. Změnu, kdy vím, že se časy budoucí užiju výrazně více, než tomu bylo dříve. Přátelé, díky za přijetí do Area114;)
by 